Když vyšla v roce 1995 kniha americké socioložky Sherry Turkle Život na obrazovce, byl Šmahel jedním z prvních, kdo ji v Česku četl. Autorka v ní nepíše o počítačích, ale o tom, jak počítače mění identitu člověka v nastupující internetové éře. A mimo jiné s tím se pojí začátek Šmahelovy vědecké kariéry, která dodneška vyústila v existenci vědeckého týmu IRTIS (Interdisciplinární výzkum internetu a společnosti) s asi 30 výzkumníky.
Hodné, nebo zlé technologie?
„Já jsem původem ajťák, k tématu jsem přišel tak, že jsem před lety trávil řadu hodin hraním her s kamarády. Seděli jsme u nich pět, šest, sedm hodin, ale v začátcích to nikdo jako něco špatného nevnímal. Později se pohled na online hraní vychýlil na druhou stranu spektra, zdůrazňoval hlavně negativa. Až teď jsme schopní debaty založené na vědeckých důkazech,“ shrnuje Šmahel, který se věnuje účinkům médií na člověka na Fakultě sociálních studií a Fakultě informatiky MU.
Už na začátku nového tisíciletí se i díky němu Česko přidalo k velkému mezinárodnímu výzkumu EU Kids Online, který monitoruje rizika využívání online technologií v rukou dětí a mladistvých z 19 zemí Evropy. Právě z něj mimo jiné plyne, že rizika nejsou apokalyptická. „Donutilo nás to dívat se víc i na pozitivní vlivy a na téma digitálních dovedností a gramotnosti, protože bez toho se dnes nikdo neobejde. Jiná věc ale je, že variant a způsobů, jak kdo technologie uchopuje, je strašně moc a tím pádem je stejně široká i paleta zpětného působení na člověka. Technologie jsou zkrátka nástroj jako sirka – když s ní zapálíte dům, je to špatně, když si na ohni uděláte buřty, je to fajn,“ vysvětluje lakonicky Šmahel.
Ze zmíněného mezinárodního výzkumu mimo jiné vyplynulo jedno velké české specifikum. Česko je totiž „lídrem“ v tom, jak málo rodiče komunikují s dětmi o internetu a jeho používání. „Jsme v tomto nejhorší v Evropě, přitom děti tráví na mobilu a internetu průměrně pět hodin denně. Kdyby bylo vaše dítě tak dlouho pryč venku, zajímá vás, co, kde a s kým dělalo. Ohledně mobilu a internetu se ale ptá málokdo, rodičů jako by se to netýkalo,“ kroutí hlavou Šmahel. Onu pětihodinovku nerozporuje, může být vyplněná sledováním negativních obsahů stejně jako výukových videí do školy. Dítě může chatovat s cizincem, nebo se domlouvat se spolužačkou na domácím úkolu. „Právě na tyto podrobnosti se ale rodiče mají ptát. Mají se snažit pochopit, co a proč dítě na mobilu dělá,“ vybízí Šmahel.
Na děti funguje zájem
Ale budou to chtít děti sdílet? Nedopadne to jako s klasickou otázkou „Co bylo ve škole?“ Šmahel nezastírá, že občas se to stát může, výzkumy ale ukazují, že stojí za to do toho jít. „Máme zjištěno, že děti občas stačí jenom naťuknout. Ony se rády pochlubí, čím se online baví, co je pro ně zajímavé, proč je daná hra super. Jde o sdílení. Když rodič vejde do pokojíčku a zeptá se, co dítě hraje a jestli by mu neukázalo, co je na tom zajímavého nebo jestli si může zahrát taky, velká část jich neodmítne. Jde o to snažit se pochopit svět dítěte,“ doplňuje Šmahel.
On a jeho kolegové plánují do budoucna doplňovat lidské poznání. Hlavně o tom, jaký mají technologie vliv na to, jak se subjektivně cítíme. „Existuje řada dojmů, ale málo dat. Navíc se dominantně zkoumají děti a mladí dospělí a zapomíná se na dospělé a starší generaci,“ říká Šmahel s tím, že by v rámci projektu DigiWELL s kolegy tuhle mezeru rádi aspoň trochu zaplnili.
DAVID ŠMAHEL
Profesor na Fakultě sociálních studií a na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Je členem týmu Interdisciplinárního výzkumu internetu a společnosti (IRTIS, irtis.muni.cz), který se zabývá dopady internetu a technologií na člověka a společnost. Je proděkanem pro strategii a rozvoj na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Jeho aktuální výzkum se zaměřuje na využívání internetu adolescenty a dospělými, dopady používání digitálních technologií na wellbeing a uživatelskou bezpečnost.