Donio má pět let. Když si vzpomenete, jak jste začínali, byl plán dostat se do bodu, kde jste teď?
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem si myslel, že budeme za pět let vybírat 600 milionů ročně. Ambice ale byly skoro od začátku velké. Po čtyřech měsících od startu se k nám přidali investoři z Mitonu a ti mě naučili globální pohled na věc. Nekoukají jenom na to, jak být nejlepší v Česku, ale Česko berou jako začátek a chtějí dál. Což mně osobně hodně pomohlo. Přijde mi, že když se některé projekty v Česku spustí a nemají takovou ambici, trochu zakrní. My jsme se velmi rychle stali jedničkou na trhu, dodnes si to držíme a chceme minimálně do Evropy.
Jak jste si to na začátku představoval?
Pro mě bylo nejzajímavější to spojení, že technologie pomáhá lidem. Už před založením Donia jsem měl malou historii v dobročinných aktivitách a tak trochu pro zábavu jsem měl e-shop na rozvoz květin. To bylo v době, kdy člověk za 200 korun na Facebooku oslovil půl milionu lidí. Získal jsem tím zkušenost, jak funguje online, a dávalo mi ohromný smysl dobročinnost a online svět spojit. Líbila se mi myšlenka propojit lidi, kteří potřebují pomoc, a ty, kteří jsou ji ochotní z pohodlí domova nabídnout. Protože už dřív jsem zjistil, že takových lidí je docela hodně, ale nesmí je to moc vytrhnout z jejich komfortní zóny. Nechtějí jezdit do dětského domova, ale moc rádi dají někomu dvě stovky, ať dětem někdo něco koupí. Pokud to bude jednoduché, na pár kliků, má potenciál to oslovit masu. Zároveň je to šance pro ty, co pomoc potřebují, ale neumí si o ni jen tak sami říct, nebo je to pro ně složité. Typicky, když nastane urgentní problém, napíšete do nadace, ale proces schválení trvá třeba až měsíc a půl a nemusí to klapnout. Donio vám umožní do 24 hodin sbírku založit. Přímá rychlá pomoc v Česku do té doby nebyla možná.
Jaká je to, co říkáte, zpráva o společnosti?
Skvělá v tom, že je tolik lidí ochotno pomáhat, že je zajímá příběh jiných a jsou ochotní do něj vstoupit. Horší v tom, že s tím nechtějí mít společného až tolik. Jsme možná trochu líný národ. Když nám někdo něco nenaservíruje až pod nos, nejdeme do toho. Což se projevuje i jinde, vezměte si, kolik lidí má podnikatelský nápad a nikdy ho nezrealizuje. Ale pokud je to jednoduché a rychlé, trvá to pár minut, lidé to udělají. Dobře to vidíme, když si porovnáváme konverzní poměry s jinými organizacemi, ve výběru peněz jsme daleko úspěšnější – konverzní poměr Donia je průměrně kolem 5 procent, nicméně liší se podle různých druhů sbírek.
Mluvíte o e-commerce, konverzním poměru. Patří tahle slova do charity?
Já Donio nevnímám jako charitu. My jsme technologická platforma, která se snaží pomáhat lidem. Nechtěl jsem, abychom měli mindset klasických neziskovek, děláme jiný typ pomoci. My vám pomůžeme zorganizovat sbírku, umožňujeme peníze jednoduše zaslat, pomůžeme vám s účetnictvím, legislativou, s celou administrací financí. Dodnes je pro mě Donio spíš startup, který zkrátka splňuje definici neziskového prostředí.
Co všechno tohle znamená technologicky. Je Donio spíš Alza, nebo jen takový malý e-shop?
Donio je market place, typologicky Alza. Máme vyšší stovky „produktů“, což jsou jednotlivé sbírky, a sledujete to, aby celé uživatelské prostředí bylo dost dobré, abychom měli patřičné „konverze“. Tím spíš, že naši dárci nejsou tak schopní jako typičtí e-commerce uživatelé. O to to musí být jednodušší, aby zvládla přispět i starší paní z malé vesnice, jejímuž sousedovi shořel dům. Víme, že třeba dárcovské sms by pro tuto skupinu byly jednodušší, ale podle nás jsou přežitek. I proto je naše rozhraní extrémně jednoduché i pro zadavatele sbírky. Jsou to lidé v těžké životní situaci, která je nějak ovlivňuje, proto musí být založení hodně intuitivní.
Za těch pět let jste prošli spoustou technologických vylepšení. Sám jste o tom mluvil třeba v souvislosti se sbírkou na malého Martínka, kde se vybralo přes 100 milionů korun. Co ty změny znamenaly a přinášely?
Primárně jsme řešili škálování, kapacity serverů a zátěže databáze jaké takové. U sbírky na malého Martínka byl problém, že přišlo najednou strašně moc lidí, servery nestíhaly a bohužel i databáze byla zahlcená. Máme například funkcionalitu, že přepočítáváme průměrnou částku z počtu dárců a hodnoty příspěvků, jenže ta počítala s maximálně deseti tisíci příspěvky, ne když tam bylo 200 tisíc. To pak funkcionalitu zahltilo a databáze vůbec nestíhala. Hodinu jsme tehdy zjišťovali, co se děje. U téhle sbírky jsme si osahali spoustu nových věcí. Je složité dopředu predikovat zatížení serveru, protože stačí jedno sdílení na Instagramu Nikol Štíbrové nebo jedna reportáž na televizi Nova, u které ani dopředu nevíte, kdy bude. Dnes už i díky tomu máme servery flexibilnější.
Jaké byly další milníky?
To byly vlastně všechny velké sbírky. První skok přišel v covidu. V únoru 2020 jsme vybrali 450 tisíc a v březnu už najednou 27 milionů, to byl enormní nárůst. Museli jsme úplně změnit myšlení, šlápnout do procesu zakládání a automatizovat co nejvíc, protože z pár desítek žádostí o sbírku byly najednou stovky. Další velký zlom bylo tornádo na jižní Moravě, kde jsme narazili na to, že je třeba vyplácet pomoc rychleji. Standardně jsme měli sedm dní, ale postižené rodiny najednou neměly kde bydlet, přišly o všechno a my jsme byli jejich jediná naděje na to, aby mohly jít na týden někam do hotelu, než vymyslí, co bude dál. Proto jsme upravili proces ukončení sbírky. Další zlom představovala Ukrajina, kde jsme se rozkročili i do offline prostředí. Jak k nám přišla masa lidí, tak jsme za Donio pronajali několik bytů a ubytovali matky s dětmi. Není to směr, kterým se chceme vydávat, ale bylo dobré zjistit, že jsme dost flexibilní i na toto. K tomu jsme vybrali ještě 200 tisíc na pomoc Ukrajině a taky jsme zjistili, jak moc administrativně složité je vůbec tam peníze a pomoc poslat. Celkem jsme už za pět let fungování zaznamenali 2,2 milionů příspěvků, což je obdivuhodné číslo.
Legislativa je pro vás ale vůbec téma, že?
Ano. Vybírání peněz na dobročinné účely se v Česku řídí zákonem o veřejných sbírkách, který má poslední novelu někdy z roku 2001 a vůbec nemyslí na to, že by se peníze vybíraly takto v online prostředí. Teď od ledna naštěstí přijde novelizace a změny, ale doteď s tím hrozně bojujeme, protože stará úprava klade nesmyslné nároky na administrativu. My organizujeme ročně 2 500 sbírek a každou z nich musíme zvlášť vyúčtovat. Zákon prostě počítal s tím, že jeden subjekt dělá jednu sbírku, ne s tím, co děláme my. Je to „hezký“ příklad toho, jak legislativa za technologickým pokrokem kulhá.
Vy se s tím ale přesto chcete prát i v dalších zemích, protože chcete expandovat. Jaký je plán?
Na začátku loňského roku jsme si udělali analýzu evropského trhu a vyšel nám shortlist šesti zemí, které jsme si pak ještě speciálně ohodnocovali podle stavu rozvoje dárcovství, penetrace online uživatelů a možné konkurence. Z toho jsme si vyselektovali dvě země, kam by nám dávalo smysl expandovat. Každá taková expanze pro nás ale znamená nutnost vybudovat silný lokální tým. Už na Slovensku jsme se naučili, že potřebujeme místní důvěryhodné lidi, protože si uvědomujeme, že důvěra lidí není bezbřehá a my o ni musíme pečovat. Kdybychom byli jen technologický nástroj, uděláme jazykovou mutaci třeba do španělštiny, koupíme si doménu a můžeme začít. Pro nás je ale důležitý ten lokální tým, čímž skokově rostou náklady, proto jdeme pomalu a postupně.