Na motorce kolem světa za 606 dní

11. 6. 2024

 

65 000 kilometrů, 22 zemí a 606 dní. Motorkář a cestovatel Vojta Lavický se v roce 2016 vydal se svojí tehdejší přítelkyní na životní cestu kolem světa. Díky tomu na vlastní oči viděl zapadlé peruánské vesničky i národní park Huascarán, pastviny s jurtami a divokými koni v Kyrgyzstánu nebo mongolskou měsíční krajinu. Cesta mu mnohokrát ukázala, že všechno zlé je k něčemu dobré a že nejdůležitější na cestování je sebrat odvahu a skutečně odjet.

„Tu odvahu jsem tehdy samozřejmě neměl. Ale hnala mě dopředu mladická nerozvážnost a touha poznat svět. O rok dřív, než jsme se s Mirkou vydali na naši velkolepou cestu, jsem projel na motorce s kamarádem centrální Asii a hned po návratu domů jsem věděl, že chci víc,“ vypráví sympaťák, který v Aricomě pracuje jako business security consultant.

Vidíte nějaké spojitosti mezi vaší prací a světem motorů?

Motorky mi slouží při komunikaci se zákazníky jako skvělý otvírák, protože spousta z nich na motorkách jezdí. Díky nim máme se zákazníkem hned od začátku společné téma a jeho prostřednictvím upevňujeme i náš pracovní vztah. Zejména v oblasti kyberbezpečnosti budujeme naše obchodní vztahy především na důvěře, která se i díky společným zájmům prohlubuje. Svoji roli konzultanta vnímám podobně jako práci číšníka v restauraci. Ten stejně jako já rozumí přáním zákazníků a dokáže je správně zajistit u svých kolegů-kuchařů a naservírovat jejich objednávku na stříbrném podnose tak, aby byli spokojení.

Prý stále dáváte přednost papírovým mapám? Není to trochu oldschool pro člověka, který pracuje pro největší českou IT firmu?

Je to tak, ale mě se líbí balanc, že pracujeme s nejmodernějšími technologiemi, využíváme AI, ale já zůstávám věrný tužce a papíru, protože mi to přijde pohodlnější. Papírové mapy mi nikam neutečou, nemusím scrollovat, čárám si do nich, kde jsem byl a kde bych chtěl být. Ale zároveň mám Google mapy, kam si dávám srdíčka na místa, která bych chtěl vidět. V zásadě jsem hybridní tvor, mám rád staré věci, ale zároveň sleduju technické novinky a pokrok.

Jak vás napadlo vydat se s přítelkyní na cestu kolem světa na motorce? Jsme zpátky v roce 2014, kdy například internetové připojení nebo elektronická víza byla ještě v plenkách…

To rozhodnutí padlo na Vánoce a dneska vím, že to bylo to nejlepší, co jsem tehdy mohl udělat. Tehdy jsem žil v Praze a nebyl jsem se svým životem spokojený. Proto jsem se rozhodl na nic nečekat, prodal jsem byt a v době, kdy si moji vrstevníci začali pořizovat děti a hypotéky, jsme vyrazili do světa.

Strávili jste spolu dva roky na cestách v sedle motorky, přesto jste se po návratu domů rozešli…

Ano, ta cesta byla pro náš vztah velká a těžká zkouška. Moje druhé nejlepší životní rozhodnutí totiž bylo, že jsme se potom každý vydali svojí cestou. Vždycky říkám, že všechno zlé je pro něco dobré, což se nám na naší cestě mnohokrát potvrdilo. Když se nám něco přihodilo, tak jsme potkali dobré lidi, kteří nám pomohli. A každá tahle situace nás posílila a naučila nás řešit problémy. Kdybych se s Mirkou nerozešel, neměl bych svoji současnou partnerku, syna, nový dům, kam jsme se právě přestěhovali, a asi bych ani nebyl v Aricomě.

Na jaké motorce jste objel svět?

Bylo to BMW 1150 GS Adventure, ročník 2005. Mám ji pořád, kupoval jsem ji od pána, který měl podobné jméno jako já a stejné iniciály, což jsem vnímal jako znamení. Ujel jsem na ní 175 000 km, je hodně dobitá, ale udržuju ji servisovanou, pořád na ní jezdím a nikdy ji neprodám.

Na který moment z vašeho dvouletého dobrodružství vzpomínáte nejraději?

Celou cestu vnímám jako průzkum, protože jsem díky ní našel místa, kam se chci vrátit, ale i ta, kam podruhé už nepojedu. Každý den přinesl něco krásného, třeba když v Kyrgyzstánu přestalo pršet, vysvitlo slunce a na obloze se objevila duha nad zelenými jezery, pastvinami s divokými koňmi a jurtami, to vše ve výšce 3000 metrů nad mořem. Nebo rád vzpomínám na národní park Huascarán v Peru, který jsme projeli skrz na skrz a kde jsme se zastavili i u památníku české horolezecké expedice, která tady zahynula v roce 1970. Je tady i hora Artesonraju, která má tvar pyramidy a sloužila jako předloha pro logo Paramount Pictures. Nebo Mongolsko, zelená měsíční krajina, ale nikde nikdo. A najednou za vámi vykoukne Mongol, který musel vylézt odněkud ze země. Z místního tržiště mám ještě jeden zážitek, kdy jsem v češtině dával přednášku asi 30 Mongolům o motorce. Sice mi asi nerozuměli, ale bedlivě poslouchali, pokyvovali hlavami a asi po 20 minutách mi podali ruku.

Zážitky z cest rád sdílíte na svých přednáškách. Po jedné z nich vás oslovilo nakladatelství Jota, abyste je sepsal do knížky.

Ke všem výzvám se stavím čelem, takže jsem se po hlavě vrhl i do psaní knížky. Nikdy předtím jsem to nedělal a nebýt šikovné editorky, nikdy bych to dohromady nedal. Psal jsem to dva roky po večerech, ale jsem rád, že jsem se do toho pustil. Až syn začne číst, může na mě být třeba ve škole hrdý.

Snažím se, aby moje přednášky byly inspirující, aby lidé sebrali odvahu a vydali se na svoji cestu. Aby udělali ten první krok, sebrali se a odjeli. Všechno, co se stane potom, už musí vyřešit za pochodu a na místě. Ale ten nejdůležitější krok je sebrat se a jet. Nečekat do šedesáti, nečekat, až se něco stane, ale vyrazit poznat svět.

Co zajímá vaše posluchače na přednáškách nejvíc?

Nejčastěji se mě ptají, proč jsem na cestu kolem světa nejel s kamarádem. Jenže ono vyjet do světa s partnerkou otevírá dveře u domorodců a usnadňuje komunikaci s nimi. Když přijedou do dědiny dva muži na motorkách, působí jako nájezdníci, kteří chtějí něco dobýt. Když ale přijede pár, otevřou se v lidech mateřské pudy a oni jim chtějí pomoct a pozvou je domů nebo na jídlo. Po návratu z cesty jsem od roku 2018 průvodcoval po Jižní Americe, kam jsem odjížděl pravidelně vždy na měsíc se skupinou asi sedmi mužů. Tam bylo vidět, že se na nás místní lidé například v zapadlé peruánské vesničce dívali skrz prsty a báli se.

Kromě cestovatelských přednášek letos již pošesté pořádáte třídenní letní festival Cestovar, na kterém se potkávají motorizovaní cestovatelé z celého Česka. Prozraďte nám o něm víc.

Akce se koná u zatopeného lomu Srní nedaleko Hlinska na Vysočině, každoročně se nás sejde okolo 200. Tři dny trávíme spolu u vody a povídáme si o cestování na dvou nebo na čtyřech kolech. Zveme sem cestovatele, kteří nám vyprávějí o svých zážitcích na přednáškách, nechybí ale ani doprovodný program v podobě závodu Cestoboj, což je pití piva na ex, překonání dráhy na skládacím kole na čas a exhibiční skok do vody. Tenhle festival má neopakovatelnou atmosféru, všichni se známe a jezdíme si sem odpočinout. Letos bych chtěl náš festival propojit i s tématem bezpečnosti v IT a šířit osvětu, jak se chovat na internetu.

IMG_1402-(1).jpg

Jak moc se změnil svět cestovatelů za posledních deset let? Co všechno je jinak než tehdy, když jste začal organizovat svoji životní cestu?

Dneska je moderní cestovat. Když jsem jel v roce 2013 s kamarádem do Arménie a do Gruzie na motorkách, byla to událost. Věděl jsem jen o dvou lidech, kteří tam takto byli před námi. Napsali jsme o tom článek a byla to exotika. Rok poté jsme byli v centrální Asii a také jsem věděl jen o jednom člověkovi, který tam byl před námi. Dneska do těchto zemí jezdí stovky českých motorkářů ročně a nikomu to nepřipadá jako něco extra.

Když jsme jeli v roce 2016 do Jižní Ameriky, na facebooku nás bez reklamy hltalo 4500 lidí. Dneska si lidé cestování můžou dovolit. Často už mají nějaký majetek a touží po zážitcích. Východní země jsou zároveň dostupnější, dneska už vyřídíte vízum do celé Asie elektronicky. V roce 2014 jsem musel oslovit agenturu, která odeslala naše pasy včetně itineráře naší trasy a seznamu zamluvených hotelů do Berlína, kde nám víza potvrdili, a pak poštou pasy vrátili. Dneska na to stačí dvě kliknutí a můžu vyrazit kamkoli.

Kam se chystáte vyjet příště?

Tento rok zatím jen do práce, protože potřebujeme dokončit dům a v září bude svatba. Takže zajedeme na pár srazů po Česku a užijeme si Cestovar. Rád bych ale potom někdy v říjnu vyrazil na svatební cestu někam, kde jsem ještě nebyl, třeba Omán, Dubaj nebo jih Itálie. Protože máme batole, tak to bude určitě autem a v pohodlí.

Je ale pravda, že mě chuť na cestování nepřechází a už mám malého červíka v hlavě, co dalšího podniknu. Ačkoli to bude znít možná jako klišé, s narozením syna jsem rád doma. Takže teď nějaký čas budu pracovat a volno trávit s rodinou. A poohlížím se po obytné dodávce.

"Kdybych se s Mirkou nerozešel, neměl bych svoji současnou partnerku, syna, nový dům, kam jsme se právě přestěhovali, a asi bych ani nebyl v Aricomě."

Časem budeme chránit i díla AI, chce to ale ještě vývoj

13. 12. 2023

 

Přišla nová technologie a spolu s ní spousta nových otázek. Kolikrát jste už tohle zažili? Právnička Petra Dolejšová mnohokrát a zrovna teď neřeší skoro nic jiného než právní aspekty využívání umělé inteligence. „Točíme se kolem otázek, komu výstupy z AI patří, jestli je možné generovat obrázky konkrétních lidí a jestli lze využívat styly, jako je malíř Mucha nebo hrdinové z marvelovských filmů. Všechno z toho je právně celkem jasné, ale ukazuje se, že lidé pořád ještě tápou v podstatě autorského práva,“ zamýšlí se odbornice, podle které nás čeká daleko větší přemýšlení – komu „přišijeme“ odpovědnost za případné prohřešky technologií.

Každý devátý komentář na sítích je nenávistný. Tak jsme to začali řešit

9. 11. 2023

 

Obrazy, které si spojujeme s válkou na Ukrajině, jsou v zásadě tradiční. Tankové brigády, zákopové linie, vojáci odění do maskáčových barev, krev, zranění a zničená města. Ty pravé kořeny války a mocenských sporů ale často ke spatření nejsou. Nemají svou tvář, svoji konkrétní podobu, svůj hmatatelný produkt. Odehrávají se především v našich hlavách a dlouhodobě ovlivňují to, co kolem sebe vidíme a slyšíme. Nebo to, do jakých sociálních skupin nás přiřazuje naše aktivita na internetu společně s pokročilými algoritmy. Právě tady se dokáží jednoduše budit silné emoce, nenávist nebo zloba. A lidé s mocí nebo touhou někoho ovládat to dobře vědí.

Testing Academy dává šanci na lepší práci. Pomohla i Ukrajincům

23. 3. 2023

 

Cesty, jak pomáhat lidem zasaženým válkou na Ukrajině, jsou různé. Za rok od začátku konfliktu si ty svoje našli jednotlivci i firmy. Společnost Cleverlance sáhla po takové, která má dlouhodobý efekt. Před rokem zorganizovala první speciální vydání svojí Testing Academy pro rusky a ukrajinsky mluvící účastníky a od té doby se lidé postižení válkou dostali i do dalších běhů akademie. Dnes už jich díky tomu ve firmě pět pracuje.