Jedna historka traduje, že vaše první zakázka v oblasti zdravotnických informačních systémů byla psána ještě na psacím stroji. Je to tak?

Ano, to bylo ještě v dobách, kdy pojmy jako eGovernment nebo eHealth vůbec neexistovaly. Tu smlouvu máme ještě někde založenou, je ze začátku devadesátých let a šlo o zakázku na vývoj informačního systému pro Oborovou zdravotní pojišťovnu. Smlouva měla čtyři stránky a pár stránek příloh. A za dodávku systému si tehdy Komix řekl asi o 8,5 milionu korun. Je to spíš taková úsměvná vzpomínka na časy, kdy se celý IT byznys v České republice teprve rozjížděl.

Jak je to s digitalizací zdravotnictví, takzvanou oblastí eHealth, dnes a jakou roli v tom hraje Aricoma?

Je to obrovské a širokospektrální téma a určitě nemůžeme říct, že firma obsahuje celý eHealth. Tahle zoologická zahrádka je poměrně rozsáhlá, my tam máme jednoho nosorožce, dva velbloudy a jednoho motýla. Řešíme několik větších či drobnějších projektů, které do této oblasti spadají.

Pojďme se do této zahrady se jménem eHealth na chvíli podívat blíž.

eHealth je celý balík možných digitálních řešení pro zdravotnictví. Jedna oblast je efektivita a financování zdravotní péče, kde se vyskytují zejména zdravotní pojišťovny. To je největší parketa, na které se pohybujeme, protože dlouhodobě dodáváme informační systémy pro zdravotní pojišťovny. Vedle toho je tu problematika sdílení zdravotnické dokumentace či oblast navigace pacienta systémem zdravotní péče. Patří tam i oblast řízení vlastních poskytovatelů zdravotní péče – informační systémy pro nemocnice a ambulantní lékaře. A nakonec veliká oblast, která souvisí s využitím IT v diagnostice nebo v terapii. My se soustředíme na oblast financování zdravotní péče či manažerské informační systémy pro nemocnice, ambulance či ambulantní skupiny. A řešíme i systémy řízení práv a přístupů k informacím, tedy disciplínu, v níž máme dlouhou historii a velkou relevanci.

V čem je oblast zdravotní péče specifická? A třeba náročnější než jiné?

Její specifičnost spočívá v tom, že se tam pracuje s velice citlivými údaji. Je obtížné dát všechny informace o pacientovi na jedno místo. Ne proto, že by to bylo obtížné fyzicky či technologicky, ale proto, že by s tím pacienti nebo široká veřejnost nemuseli úplně souhlasit. To jsou vždy dvě strany mince, které se musí zvažovat. Na jedné je efektivita a dostupnost informací, na druhé straně jistota, že každý uvidí přesně jen to, co má, ale nic navíc.

Můžete dát nějaký konkrétnější příklad?

Je to hezky vidět na příkladu zdravotních pojišťoven, které mají údaje o diagnózách, ale jen pro ty účely, aby byly schopny uhradit částku za péči. Ale nemají klinický obraz pacienta, nemají jeho zdravotnickou dokumentaci, přestože by jim to mohlo pomoci při řízení efektivity zdravotní péče. Jedna věc je citlivost údajů, druhá veliká pestrost celého zdravotnického prostředí, kde se pohybují státní instituce, soukromé instituce, velké globální koncerny i legislativci. Nastavit systém tak, aby vyhovoval všem, je nesmírně obtížné.

Existuje nějaký ideální poměr toho, jak efektivně sdílet informace a zároveň mít bezpečná data?

Dlouhodobě jej hledáme a hodně nám v tom pomáhají naše zkušenosti a znalosti státu a kriticky důležitých systémů, kdy jsme řešili například problematiku zpracování žádostí o občanské průkazy, cestovní pasy, důchodové zabezpečení či implementaci elektronických neschopenek. Tam jsme také dokázali zkombinovat bezpečnost celého řešení s ochranou citlivých dat.

Které téma řešíte právě teď?

Ve zdravotnictví je to sdílení zdravotnických dokumentací, především sdílení dílčích věcí – například výsledků laboratorních vyšetření. Všichni, kdo mají v rodině někoho, kdo je „chorobnější“ ve více specializacích, vědí, že se stávají situace, kdy nemocného během čtrnácti dnů tři různí ošetřující lékaři posílají na tři různé odběry krve, které v zásadě ukazují totéž. To je zátěž jak pro systém, tak ale hlavně pro samotného pacienta. Je to oblast, která je technicky docela dobře realizovatelná, ale naráží na obavy, které se týkají ochrany citlivých údajů jednotlivých pacientů. Kromě sdílení údajů v rámci českého zdravotnického systému se díváme i na to, co se děje na evropské úrovni.

A co se děje na evropské úrovni?

Hodně se řeší interoperabilita. Tedy pojem, který popisuje sdílení dat přes hranice v rámci různých států Evropské unie. Při častém a volném pohybu osob v rámci EU by nebylo špatné sdílet informace o zdravotním stavu nebo mít možnost vyřídit si takovou věc, jako jsou lékařské předpisy na léky. Tak, aby si lidé, kteří se často pohybují v zahraničí, mohli vyzvednout medikamenty v rakouské, německé nebo belgické lékárně na předpis, který vystavil český lékař. To jsou oblasti, které nás zajímají, kam se díváme a kde si myslíme, že je budoucnost ehealthových systémů.

Je Evropa příští stanicí, kam Aricoma zamíří?

Musí být. Není to tak, že bychom do této chvíle nic v zahraničí nerealizovali. Měli jsme zakázky ze Srbska, z Ukrajiny, z Nizozemska. Ale díky spojení se skupinou Aricoma to nabralo úplně jiný rozměr. Už tím, že Aricoma byla úspěšná v IT projektech vypsaných Evropskou komisí. Dnes díky tomu dodává infrastrukturu či IT zdroje. Na nabídkách, které se předkládají, už participujeme a tímto směrem chceme růst.

Před dvěma lety, kdy KKCG oznamovala akvizici Komixu, jste říkal, že tím Komix vstupuje do fáze 4.0. Jak je to dnes?

Každý takový proces, kdy se z mnoha původně samostatných firem utváří nový velký celek, nějakou dobu trvá, proto si myslím, že na konci tohoto roku budeme moci říci, že jsme úspěšně dotáhli fázi spojování. Má to samozřejmě formální a organizační kroky, které mají svoje tempo. Už se ale povedlo, že fungujeme jako jedna virtuální bezešvá organizace. Opravdu se snažíme fungovat tak, jako bychom nebyly historicky různé firmy, které se shodou okolností ocitly pod jedním brandem, ale jako funkční organizace, která je schopná kombinovat to, co umí, a zároveň používat know-how jednotlivých firem, z nichž byla původně sestavena. Růst v oblasti nabídek a realizací jsme schopni efektivně kombinovat. Ostatně, naše evropské aktivity jsou toho nejlepším důkazem.

Pojďme ještě k tématu digitalizace státu. Člověk má pocit, že by všechno mohlo jít o kus rychleji. Vždyť přece všude vidíme technologie, které „to všechno“ už umí.

Technologie tady jsou, s tím problém není. Když si lidé někdy stěžují na funkčnost nebo nefunkčnost, složitost, komplikovanost některých digitálních řešení, která dává stát k dispozici, tak si v řadě případů neuvědomují, že na druhé straně nestojí jeden konkrétní úřad, který by měl volnou ruku v tom, jak připraví digitální nástroje pro občany, kteří chtějí využívat jeho služeb. Digitální nástroje se musí chovat podle toho, co jim předepisuje legislativa. Pokud legislativa něco nedovoluje, úřad to udělat nemůže. Druhá věc je přirozená setrvačnost každého systému, pokud možno pokračovat ve stávajících kolejích. Navíc každé digitální řešení, které ve státní správě implementujete, musí ponechat možnost původních papírových postupů s ohledem na úroveň digitální gramotnosti. Kdybyste se pro to rozhodoval v soukromé firmě, řekl byste, že určité věci zdigitalizujete od konce do konce, své zaměstnance přeškolíte, přikážete jim to, a když tomu věnujete určitou míru manažerského tlaku, po nějaké době budete mít digitální proces. Tady musíte s ohledem na to, že ne všichni jsou schopni v digitálním prostředí pracovat, udržovat stávající paralelní proces. Není to tedy tak, že byste uspořil náklady na ten původní proces, protože ten musí být stále k dispozici.

Takže na konci není větší efektivita, ale jen více možností pro nás občany?

Z velké části ano. Tím, že je původní proces stále k dispozici, se nevytváří tlak na to, aby se rychle rozvíjely digitální schopnosti a kompetence. Není to tak, že každý musí být schopen si sednout k Portálu občana a vyřídit si věci přes datovou schránku. Stále můžete tu věc napsat na A4 papíru a hodit to do schránky nebo to poslat jako doporučený dopis.

Existuje cesta, jak urychlit naši digitální gramotnost?

Nedávno jsem nad tím uvažoval a napadla mě taková paralela. Byla doba, kdy ne všichni lidé byli gramotní a kdy podat podání na úřad mohli jen ti, kteří gramotní byli. Nebo ti, kteří si mohli dovolit mít vlastního nebo obecního písaře. Tam opravdu existovala bariéra. Dnes v téhle části světa 99,9 % z nás opravdu psát umí a jsme schopni tuhle cestu zvládnout. Podobné je to s digitálními kompetencemi. Možná bude muset dojít k podobné revoluci, jakou zavedla Marie Terezie s povinnou školní docházkou, kdy si tenkrát řekla, že pro modernizaci císařství je nutné, aby všichni poddaní uměli číst, psát a počítat do dvaceti, protože bez toho se vládnout nedá. Dost možná si něco podobného budeme muset říci taky. Samozřejmě u toho musíme myslet na ty, kteří to neumí nebo nemají k dispozici prostředky. Ale pak si položme otázku: má smysl z hlediska efektivity a ekonomiky udržovat historické procesy pro zlomek populace; nebo je lepší věnovat úsilí tomu, aby byl tento zlomek s podporou či nápovědou schopen zvládnout komunikaci se státem digitální cestou?

Je efektivní digitalizace hlavním lákadlem, proč pracovat v Komixu?

Ano, z mého pohledu je to skvělé dobrodružství. Je v tom neustálá změna a nikdy nemáte hotovo. Trochu mi to připomíná Klapzubovu jedenáctku, kdy Klapzubovi hoši vyhráli mistrovství světa a maminka jim říkala: „Teď už jste mistři, teď už nemusíte nic dělat, najměte si nějaké tovaryše, kteří do toho budou kopat za vás.“ I když si myslíme, se vší skromností, že jsme v některých věcech mistři, tak si žádné tovaryše nemůžeme najmout a musíme na tom dělat sami. Tím, jak se svět mění a mění se nároky, potřeby, technologie, legislativa, pohled lidí na digitální technologie ve veřejné správě, jsou tam neustále nové výzvy, se kterými se musíme potýkat. Ale při všech změnách, kterými procházíme, vidím, že naši kolegové chodí do práce rádi. Mají zajímavé projekty, které dávají smysl i jim samotným. Často se říká, že „firma něco realizovala“, ale ve skutečnosti toho nikdy nedosáhla nějaká anonymní entita, ale společenství několika stovek lidí, kteří nějak společně fungují a míří ke společnému cíli. Za ta léta v Komixu jsme měli štěstí na to, že se u nás sešly týmy motivovaných a chytrých lidí, a přál bych si, aby to takto pokračovalo dál.