Příběh zrodu Česko.Digital je známý, ale přece jen. Vzniklo tak, že Jakub Nešetřil (JN) prodal za pohádkovou sumu svůj startup Apiary, a protože chtěl část toho, co vydělal, vrátit společnosti, hledal neziskovku, kterou by svými penězi podpořil. Žádná mu ale nedávala smysl, a když hledal nějakou inovativní, která dobře pracuje s technologiemi, žádnou nenašel. Když se pak různě bavil s lidmi, zjistil, že „ajťáci“ všem neziskovkám chybí, protože jsou drazí a nedostupní. Tak vznikla organizace, která měla právě onu IT stránku subjektům s dobrými nápady dodávat.
Eva Pavlíková (EP) u toho byla od začátku, je jednou ze spoluzakladatelek. Žena se vzděláním z ČVUT a mimo jiné kariérou manažerky v Cetinu přišla ve chvíli, kdy hledala další smysluplnou pracovní cestu. Začínala jako jedna z koordinátorek, mezi nimiž se prosadila natolik, že jí otec myšlenky předal pozici ředitele. Teď v týmu bojují za hned několik témat a prosazují myšlenku, že když mají lidé „tvrdé“ dovednosti, nemají dobrovolničit třeba tím, že někde natírají plot.
Jak se Česko.Digital za roky fungování změnilo?
JN: Hlavní změna se stala hned v prvním roce. Naivně jsem si myslel, že když vyhlásíme, že máme volné technické kapacity pro smysluplné projekty, nahrnou se nám samy. Jenže třeba neziskovky často nemají konkrétní představu, co jim v oblasti IT schází. Chybí povědomí, co všechno je s technologiemi možné, nebo jak je využít k vylepšení toho, na čem organizace pracují, a zesílení dopadu jejich aktivit. Nejdřív jsme mysleli, že nejtěžší bude dát dohromady dobrovolníky a uřídit je, ale po prvním roce jsme vystřízlivěli a začali jsme projekty systematicky vyhledávat a pomáhat organizacím, jak nad nimi přemýšlet. Proto jsme spustili třeba inkubátor a na straně státní správy jsme taky začali s osvětou a sbližováním komerčního a státního sektoru. Cítili jsme a pořád cítíme velkou zodpovědnost vůči našim dobrovolníkům, protože když nedostáváte odměnu, potřebujete opravdu hodně cítit, že má vaše práce smysl a někde pomáhá. Jinak už by znovu nepřišli.
Takže vaše pozornost se dělí půl na půl mezi dobrovolníky a projekty?
EP: Ano, protože my jim neplatíme penězi, ale dobrým pocitem užitečnosti a smysluplnosti. Původně to bylo tak, že „ajťáci“ přijdou a pomůžou, že zadání bude ležet připravené na stole. Nakonec to tak není. Často se všechno rodí od začátku, což je i dobře, protože dobrovolníci nechtějí být jen levnou pracovní silou, jen tak přijít a vrhnout se na kód, ale od začátku potřebují vědět, v čem má jejich práce smysl. My chceme opravdové změny a velký dopad naší práce. Proto dáváme velkou péči osvětě v tom, co je to dobrovolnictví a digitální produkty. Neziskovky mají totiž často představu, že technologie jsou něčím, co jim něco vezme, ne to, co přinese užitek, uspoří peníze a čas. Berou je spíš jako zdroj dalších pracovních úkolů. To se snažíme vyvrátit.
Jaké byly první poptávky na technologická řešení, která se po vás chtěla?
JN: Pěkný příklad ze začátku je projekt Nedlužím státu. Ukazuje, jak kreativně jdou technologie používat, že to není jen o splácání webu. Nedlužím státu vzešlo z uvědomění ohromné předluženosti ve společnosti. Žije mezi námi například víc než půl milionu lidí, kteří mají víc než tři exekuce, a spousta z nich se z toho možná doživotně nevyhrabe. Přitom v mnoha ohledech jejich problémy nesouvisí se základní dlužnou částkou, ale návaznostmi. Radek Hábl z Institutu pro prevenci a řešení předlužení za námi přišel s tím, že by chtěl zviditelnit a zpřehlednit dluhy vůči státu. Nechtěl nikomu nic odpouštět, ale dát lidem možnost zjistit, jestli dluží, a pokud ano, tak kde všude, aby se problém mohl řešit co nejdřív a nevyhnil. Osobně mi přijde neskutečné, že něco takového neposkytuje stát, ale dobře. Řekli jsme si, že každý úřad má povinnost interagovat s občany pomocí datových schránek, tak co kdybychom za onoho občana posílali úřadům datové zprávy, jestli náhodou něco nedluží, a pak automaticky zpracovali odpovědi na jedno místo. Ale jak už to tak bývá, problém se ukázal v lidské implementaci. Úřady sice teoreticky mají povinnost komunikovat datovými schránkami, ale ony vám klidně pošlou doporučený dopis, přestože to dělat nemají. Taky se ukázalo, že nejde jen tak říct adresu a díky tomu zjistit spádový úřad. Projekt jsme tak nakonec několikrát přehodnotili. Existuje, ale automatizaci se nám úplně dotáhnout nepovedlo.
EP: Tento nápad jsme si cíleně vyhledali pro jeho komplexnost, technologie byla jenom jednou z částí. Řešení musela předcházet dobrá analýza, znalost prostředí a hodně komunikace, která je nezbytná, pokud chceme mít věc s velkým dopadem. Něco jiného už pak je, že neziskovky, když chtějí technologie využít, často nevědí, jak udělat ten první krok. Když se na nás obrátí, že potřebují web, tak to ve skutečnosti znamená, že potřebují pomoc, že potřebují dělat něco jinak, což je ostatně stejné u neziskovek i u státu. My jsme si totiž v Česku do dodavatelsko-odběratelského vztahu postavili vysokou zeď v podobě veřejných zakázek, jenže lidé ve státní správě i v neziskovkách se často neumí zeptat nebo nevědí, koho se zeptat. Náš první kontakt spočívá často v tom, že chtějí konzultaci. Když to shrnu, tak v Česku je relativně velká poptávka po využití technologií, ale buď chybí čas, kompetence nebo peníze. Instituce neumí něco jen tak objednat, proto se chtějí poradit, což je vzkaz i pro firmy – když vyslyšíte jejich potřebu, budou s vámi rády spolupracovat.
Cítím snahu dokazovat státu, jak mu to nejde?
JN: To ne, my se snažíme nedělat projekty, kde nemá cílový příjemce zájem. Nechceme aktivistické hurá akce, kde si jen dokážeme, jak jsme to státu natřeli, a on se chytí za nos a systém na dálniční známky si od nás vezme a zahodí (směje se a poukazuje na nedávný případ). Takové projekty jsou dopředu odsouzené k zániku. Česko.Digital je postaveno na spolupráci, ne na oponentuře. My dodáváme technologicko-digitální zkušenost a pracujeme vždy s někým, kdo je expert na konkrétní oblast. My ani tolik nemáme zájem na poukazování na problémy, ale chceme se ptát, kde jsou řešení a co můžeme udělat pro to, aby fungovala.
Do jaké míry ovlivnila vaši činnost pandemie covidu-19 a válka na Ukrajině?
EP: Obě krize jsou pro nás příležitostí, jak ukázat smysluplnost aktivní občanské společnosti.
JN: Česko.Digital je postavené tak, aby bylo schopné reagovat na změny – třeba na to, že ministerstvo školství zavřelo školy a přešlo na distanční výuku a my jsme měli tři dny poté pomůcku pro učitele, jak to technologicky rozjet kdekoliv v Česku. To není tím, že to zařídil geniální Nešetřil nebo geniální Pavlíková, ale že Česko.Digital tvoří stovky lidí, kteří cítí potřebu s tímto konkrétním problémem něco dělat. My už to jenom propojujeme, dáváme tomu formu a nabídku zviditelňujeme vůči školám. Naše akceschopnost je definovaná akceschopností našich dobrovolníků. V důsledku toho záříme v momentech, kdy se společnost semkne ke společnému cíli.
EP: V období covidu jsme vytvořili projekty Dáme roušky a Učíme online, v rámci ukrajinské krize hned čtyři – Stojíme za Ukrajinou, Movapp, Pomáhej Ukrajině a Umapa. Česko.Digital postupně narostlo na víc než pět tisíc dobrovolníků, takže cítíme velkou zodpovědnost, a to i ve smyslu rozšiřování myšlenky dobrovolnictví v Česku. Zároveň ale říkáme, že dobrovolníci nemají být využíváni jako dlouhodobé kapacity. I v kontextu ukrajinské krize vidíme, že nás čeká ještě dlouhá cesta v tom, jak chápat dobrovolnictví a co je to expertní dobrovolnictví. Protože jiná věc je, když si jdete odpočinout od počítače a natírat někam plot a sázet stromy, a jiná to, že pomáháte tím, co opravdu dobře umíte, takže vracíte expertízu do společnosti.
Takže se bavíme o nějaké vyšší formě pomoci?
EP: V Česku je hodně vidět pomáhání skrze peníze a já toho nejsem příznivce. Když někomu darujete peníze, nemá to na vás takový dopad, jako když zapojíte vlastní mozek a ruce. V takovém případě pomůžete druhému a odnesete si i pocit pomoci, což velmi pomáhá empatii ve společnosti. Nejsem zastánce pravidelného darování finančních prostředků. Jsou věci, které by jednotlivci neměli platit, což se týká hlavně sociálních témat. Proč dělat prodlouženou ruku státu a vykonávat za něj jeho kompetence? Myslím, že je to v pořádku krátkodobě, když je třeba prosadit větší změny, které jinak nejdou vyřešit. Pak to má převzít stát, případně nějaká instituce. Co se týče dobrovolníků, my cílíme na ty expertní, což je v Česku velmi specifické. Koncept je tady v počátcích, není mnoho společností, které ho podporují. V praxi to znamená, že vy jako zaměstnanec můžete z pověření svého šéfa trávit třeba deset dvacet procent svého času dobrovolnickými aktivitami jakéhokoliv druhu a čím dál od firmy, tím lépe. Protože ve chvíli, kdy pracujete na něčem, co se vůbec netýká vaší běžné práce, získáte úplně jiný pohled a perspektivu a často se vrátíte s nějakou inovativní myšlenkou.
JN: Nápad zpopularizoval Google, který to pojmenoval jako 20% time. Nemá to být jenom způsob, jak nahonit marketingové body, ale jak podpořit profesní rozvoj zaměstnanců. I pro firmu je to velký benefit.
EP: V praxi to znamená, že jste například dobrá specialistka, ale chcete si zkusit roli teamleadera a v práci k tomu nemáte příležitost, tak si to zkusíte v rámci dobrovolnictví a my vám ten prostor dáme.
Jak vám to šíření jde?
JN: Kdyby se nám podařilo opravdu přesvědčit český technologický sektor o užitečnosti a smysluplnosti expertního dobrovolnictví, dopad na společnost bude ještě daleko větší než dopad jakéhokoliv z našich projektů. Myslím, že model zažitý dříve, takového toho CSR a hezké teambuildingy, kde někde natřeme plot nebo vysadíme stromky, zaměstnanci vylezou ze zatuchlé kanceláře na čerstvý vzduch, popovídají si a hezky se u toho vyfotí, s maximalizací přínosu nemá nic společného. Proto se snažíme i Česko.Digital finančně víc zakořenit právě v této formě dobrovolnictví a spolupráci s komerčními firmami než získáváním peněz z nadací.
Říkáte, že vaším primárním cílem je zprostředkovat dialog a umožnit, aby zadavatelé lépe zadávali a dodavatelé lépe dodávali a obě strany to spolu bavilo. Jaká je k tomu cesta?
JN: Vezměte si příklad hackatonu na systém na dálniční známky. To je za mě krásný doklad toho, že kdyby byl stát otevřenější a proaktivnější, v mnoha případech zamezí tomu, že tady vznikají takové hurá akce, které ve výsledku nikam nevedou. Ohledně IT zakázek jsme často obětmi mediálních zkratek o tom, jak jsou předražené, protože lidé úplně nechápou, co všechno obsahují nebo jak málo má stát kapacit, aby udělal zadání správně. Existuje legitimní zájem společnosti na tom, jak mají IT řešení státu vypadat. Lidé chtějí lepší digitální služby a právě odsud nápad na hackaton vzešel. Ano, je pravda, že si to v Česku neděláme jednoduché legislativou, která na digitální technologie moc nepamatuje, ale kdyby byl stát otevřenější a víc se bavil třeba s organizacemi z IT sektoru, tak tady neexistuje informační vakuum, které pak exploduje do hurá hackatonu.
Kde tedy vidíte v kontextu IT a vztahy mezi státem, občany, neziskovkami a dodavateli/firmami největší potíže a kde si je jenom namlouváme?
JN: Jako občané Česka si musíme uvědomit, že proti jiným zemím máme velkou konkurenční výhodu v tom, že jsme velmi digitální a máme velmi technicky vzdělanou společnost. Jsme mnohem dál než Němci nebo Rakušané. Obligátní srovnávání s Estonskem je hrozně zavádějící. Představte si, že v pražském maratonu dlouhodobě dobíháte druhá nebo třetí a pořád se bičujete, že nejste první, místo toho, abyste si řekla, že jste fakt dobrá. To je přesně to srovnávání s Estonskem, které opravdu má velmi dobrou digitální státní správu, ale já mluvím o digitalizaci v kontextu celé společnosti. My, Češi, jsme na špici žebříčků počtu použití platebních karet nebo mobilů a hodinek k placení, jsme špičkou v e-commerce. Naše společnost technologie umí používat. To je naše velká síla a větší bohatství než nějaké lithium. Teď musíme jen po státu chtít, aby se tohle všechno zužitkovalo ve veřejné správě. A taky od něj musíme chtít, aby nejen šetřil, ale aby taky inovoval. Občas je to totiž tak, že abyste ušetřila, musíte nejdřív zkusit pár věcí, které se nepovedou, ale napotřetí se to povede a vede to k dramatickému ušetření. Zkrátka najít rovnováhu, hlídat výdaje, ale zároveň trochu rozvázat ruce státu. Pokud se budeme jenom rozohňovat nad tím, že byly prostředky vynaložené neúsporně, ale už nebudeme řešit kvalitu dané služby, nikam se nedostaneme. Krásný příklad je nedávná analýza NKÚ, jak Babišova vláda v Chytré karanténě špatně vynaložila 500 milionů na IT služby – ale už nikdo se nepozastaví nad tím, co si za ně pořídila. Kdyby stát covid zvládnul lépe, a neměli jsme nejdelší lockdown v Evropské unii, tak se nám ty peníze vrátí mnohonásobně zpět už jen na vybraném DPH.
To by se ale v kontextu toho, co říkáte, taky dalo vztáhnout na to „zkoušení“.
JN: Ne, to, co já tam nevidím, je korespondující rozhořčení občanů, jak nekvalitní služby jsme za to dostali. Pojďme se ptát, proč tyto IT služby v Německu, Singapuru nebo Estonsku fungovaly.
EP: Dokud nezměníme nastavení mysli v tom, že máme jako první hodnotit kvalitu, a ne cenu, neposuneme se. My chceme štíhlou, ale efektivní státní správu. Proto jsou podle nás nešťastné proklamace o šetření na úřednících a redukování jejich platů. Společnost by daleko víc ocenila, kdyby se nehledaly úspory, ale hodnoty smysluplné pro občana.
Neházíme to na stát až moc?
JN: To bych nerad, aby to tak vyznělo. Jedno z největších překvapení, ke kterému jsem za éru Česko.Digital došel, je bezradnost úředníků. Oni tam jen tak nesedí, jak si někdo myslí. My přicházíme do kontaktu s mnoha aktivními, ale vidím u nich opravdu velký strach, jak jim to někdo kvůli projektům spojeným s technologickými inovacemi zase spočítá. Přitom oni často nemají lidi, expertízu ani čas a pracují v ovzduší neustálého průšvihu. To není ani trochu není prostředí, které podporuje inovace. Proto je potřeba mluvit i s NKÚ a generálním finančním ředitelstvím, a proto jsem rád, že vicepremiér pro IT je zároveň ministrem pro místní rozvoj, tedy rezortu zodpovědného za zákon o veřejných zakázkách.
EP: A proto se tolik snažíme o ten dialog, o pojmenování různých zájmů a hledání konsenzů. Beru to tak, že nadávání na věci je výraz toho, že s tím daná strana chce něco udělat. Nejhorší je pasivita, pocit, že jsou věci jedno. Pokud na něco nadávám, zajímá mě to a chci, aby se to zlepšilo, jen třeba aktuálně nevidím prostor jak. A já cítím velkou poptávku společnosti po změně.
Jakub Nešetřil
Jeden z nejúspěšnějších podnikatelů v IT sektoru v Čechách. Vybudoval startup Apiary, který v roce 2017 prodal světovému gigantu Oracle, kde následně zastával post viceprezidenta produktového vývoje. V Česko.Digital má dnes pozici předsedy správní rady.
Eva Pavlíková
Absolventka ČVUT má za sebou spoustu zkušeností z projektového managementu i pokusy o vlastní podnikání. Před vstupem do Česko.Digital naposledy pracovala na různých pozicích v Cetinu. Mimo šéfky Česko.Digital je dnes také členkou expertního panelu, který zřídil místopředseda vlády pro digitalizaci a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš.
ČESKO.DIGITAL
Česko.Digital je komunita IT profesionálů, kteří pro bono pomáhají neziskovým organizacím, samosprávě i státu dělat Česko prostřednictvím technologií lepším místem k životu. Od svého založení v květnu 2019 sdružila asi 5000 vývojářů, designérů, projektových a produktových manažerů a marketérů. Stojí například za projekty, které pomáhaly zvládat covidovou pandemii nebo koordinovat pomoc lidem utíkajícím z válkou postižené Ukrajiny.